Úzkost kam se podíváš
Počet uznaných psychických poruch v USA stoupl. Může za to manuál, jenž z běžných obav udělal nemoci.
Spojené státy dospěly do fáze, kdy je téměř polovina Američanů označována za nějakým způsobem duševně nemocné a téměř čtvrtina obyvatel - šedesát sedm a půl milionu lidí - užívá antidepresiva. Tato zarážející statistika rozpoutala rozsáhlou debatu o otázce, zda lidé neužívají mnohem více léků, než je zapotřebí k řešení problémů, které ani nemusí být duševními poruchami.
Výzkumy naznačují, že čtyřicet procent všech pacientů nenaplňuje diagnózy, které jim lékaři a psychiatři připisují, avšak ve Spojených státech je stále každoročně vypsáno dvě stě milionů předpisů na léčbu deprese a úzkosti.
Ti, kdo takto rozsáhlé užívání léků na předpis obhajují, trvají na tom, že významná část populace není dostatečně léčena a potažmo neužívá dostatek léků. Ti, kdo s takto rozbujelým užíváním léků nesouhlasí, zase poukazují na skutečnost, že zejména diagnostikované procento bipolární poruchy vylétlo vzhůru o čtyři tisíce procent a že přemrštěné užívání léků není možné bez zveličených diagnóz.
Seznamy příznaků spíchnuté za pár minut Proč se počet uznaných psychiatrických poruch v posledních desetiletích tak dramaticky zvýšil? Diagnostický a statistický manuál duševních poruch zařadil v roce 1980 do svého třetího vydání (DSM-III) sto dvanáct nových duševních poruch. Dalších padesát osm poruch se objevilo v revidovaném třetím (1987) a ve čtvrtém (1994) vydání. Tento manuál, známý jako bible americké psychiatrie, má náklad přes milion výtisků, a když v něm přibude třeba jen jediný nový diagnostický kód, má to vážné praktické důsledky.
Co tedy bylo v roce 1980 důvodem k přijetí tolika nových položek? DSM-III vzešel z jednání, která mnozí účastníci označili za chaotická. Zájem a odbornost akčního štábu se omezovaly na jediné odvětví psychiatrie: na neuropsychiatrii. Skupina se v tomto složení scházela čtyři roky, než jejím členům došlo, že by taková jednostrannost mohla vést k zaujatosti.
Seznamy příznaků některých poruch byly spíchnuty za pár minut. Terénní studie, které měly ospravedlnit zařazení těchto poruch do manuálu, někdy obsahovaly jediného pacienta, jehož hodnotil člověk obhajující začlenění nové diagnózy. Experti naléhali na zařazení i tak pochybných onemocnění, jako jsou „chronická porucha nediferencovaného pocitu neštěstí“ nebo „chronická stěžovací porucha“, mezi jejíž příznaky patří mimo jiné remcání na výši daní, na počasí, a dokonce i na sportovní výsledky.
Sociální fobie (později přezdívaná „porucha sociální úzkosti“) byla jednou ze sedmi nových poruch úzkosti zavedených v roce 1980. Zpočátku mi připadala jako závažné onemocnění. Do roku 1990 ji už experti označovali za „poruchu desetiletí“ a sveřepě prohlašovali, že jí trpí každý pátý Američan. Ukázalo se však, že celá pravda je poněkud složitější. Například proto, že specialista, který v 60. letech poprvé sociální úzkost rozpoznal a zkoumal (byl to v Londýně žijící Isaac Marks, renomovaný expert na strach a paniku), se začlenění této diagnózy jako samostatné kategorie v DSM-III silně bránil. Seznam běžného chování spojovaného s touto poruchou mu vyrazil dech: strach z osamoceného stolování v restauracích, vyhýbání se veřejným toaletám a obavy z třesoucích se rukou. V roce 1987, kdy akční štáb obohatil seznam příznaků o nechuť k veřejným projevům, se už tato porucha jevila jako dostatečně pružná, aby se do ní dalo zařadit prakticky všechno na světě.
Zdravý rozum musí zvítězit Ve snaze zabránit dojmu, že se z běžných obav v manuálu stávají léčitelné nemoci, přibyla v DSM-IV klauzule, podle níž musí chování odpovídající sociální úzkosti být „ochromující“, než bude moci být prohlášeno za diagnózu. Kdo však nutil lékaře předepisující příslušné léky, aby tyto standardy dodržovali? Jejich chápání ochromujícího stavu bylo bezpochyby volnější než v případě akčního štábu. Počet případů poruchy úzkosti rostl jako houby po dešti; v roce 2000 už to byla po depresi a alkoholismu třetí nejčastější psychiatrická porucha v Americe.
Přemrštěné užívání léků by postihlo méně Američanů, pokud bychom dokázali držet na uzdě zjevné příklady zveličené diagnózy. Laťku psychiatrické diagnózy bychom museli posunout mnohem výš a opět začít rozlišovat mezi chronickým onemocněním a mírnými projevy. Ti, kdo tvrdí, že bojují s těžkými duševními poruchami, jež lze smysluplně léčit jen medikamenty, se však takovému rozlišování úporně brání.
Nezdar při reformě psychiatrie bude mít pro veřejné zdraví katastrofální následky. Považme, že vážnými kandidáty na zařazení do příštího vydání DSM, plánovaného na rok 2012, jsou mimo jiné apatie, přehnané nakupování a přehnané užívání internetu. Jistě se pak brzy začne nabízet nová kategorie léků určených na jejich léčbu. Zdravý rozum však musí zvítězit: jsou-li duševně nemocní všichni, pak není duševně nemocný nikdo.

(c) Project Syndicate, 2008 Titulek a mezititulky redakce LN
O autorovi| CHRISTOPHER LANE, Autor je profesorem angličtiny na Northwestern University a autorem knihy Shyness: How Normal Behavior Became a Sickness (Plachost: Jak se z normálního chování stala nemoc)